Vždyť už jsi dospělá!

Opravdu jsem? Věkem možná. Když se podívám do občanky, opravdu tam vidím rok narození 2000. Je to děsivé, ale v roce 2019 to bohužel znamená, že všichni z roku 2000 jsme dospělí.

Já osobně jsem se strašně na osmnáctiny těšila. Půl roku dopředu jsem si připravovala a organizovala velkolepou párty, která se stejně nakonec nekonala, protože jsem byla nemocná. Ironií osudu je, že jsem se na ty osmnáctiny těšila z jedné části proto, aby mě dospělí konečně začali brát vážně, což se mimochodem nepodařilo, ale také, že budu moct konečně hodit občanku do obličeje všem barmanům, potažmo Vietnamcům, kteří mi kdy odmítli prodat alkohol. No a já po těch osmnáctkách skoro přestala pít. (A taky se mě a tu občanku přestali ptát.)

Nedokážu říct, jestli je to proto, že už to pití není takový adrenalin, když už vlastně můžu, jestli jsem tedy přece jenom starší, rozumnější a vnímám i jiné priority v životě, nebo za to může ta zmiňovaná nemoc, kvůli které jsem nemohla přes tři měsíce pít alkohol a zjistila, že to vlastně jde i bez něj.

Nechci se tu dneska bavit o alkoholu, ale spíš o tom, co to pro mě vlastně znamená být dospělá. V první řadě je to ohromná zodpovědnost. Poprvé v životě musím rozhodovat o strašně moc důležitých věcech. Věcech, které mohou ovlivnit celý můj život. Je to strašný a já se toho bojím, protože jsem bez zkušeností. Pokud jste starší než já, asi si teď klepete na čelo a říkáte si, že takových rozhodnutí přijde ještě mnoho, a budou to těžší rozhodnutí než ta, která musím dělat já teď.

Jde mi o to, že já ještě žádné opravdu důležité rozhodnutí s dopadem hned na několik lidí neudělala. Vy už možná ano, ale já jsem v tomhle úplný nováček a často, až moc často si přeju, aby mi bylo pět let a já řešila jenom to, s čím si budu zítra ve školce hrát. Nejraději bych nafackovala svému patnáctiletému já, které si myslelo, že rodiče nemůžou rozhodovat o ničem. Chtěla jsem mít všechno pod svým velením. Teď už se jen ptám... Proč?

Vždyť už jsem dospělá! Už bych měla být samostatná, vždyť naše rodiče v tomhle věku měli děti! Mám plnou hlavu myšlenek. Asi ani nevím, jak je poskládat tak, aby to všechno dávalo smysl. Hlavou se mi honí fakt, že ano, už jsem velká holka, už dělám velká rozhodnutí. Na druhou stranu se složím pokaždé, když mi něco nevyjde. To asi není znak dospělosti.

Na jednu stranu vám lidi říkají, že v osmnácti nemůžeš vědět, co je život, na druhou už se na vás dívají špatně, když něco neumíte a říkají si: "Vždyť už je dospělá, už je velká dost!" a pak vám s úsměvem povídají, jak si máte vážit, že je vám právě osmnáct, že to jsou ty nejhezčí roky.

Já však bojuji právě s tím, že to jsou roky, ve kterých už spoustu lidí dokázala něco velkolepého. Už jsem velká dost na to, abych něco dokázala. Ale já nedokázala nic.

A pak také bojuji s tím, že jsem na hodně věcí ještě malá, lidé by se dívali mezi prsty, kdybych teď měla dítě, nevzali by mě nikam do práce na vysokou pozici, v Americe by mě ani nepustili do baru.

A já se začínám ztrácet, jestli jsem velká, nebo malá, jestli jsem něco dokázala, dokážu, nebo v životě nedokážu vůbec nic. Plácám se vtom mém vysněném věku a nevím, co s ním dělat.