Svět knihy 2019

Svět knihy 2019 byla moje premiéra. Nikdy předtím jsem na této akci nebyla a upřímně jsem ani nevěděla, co od toho čekat.

Začalo to slibně, koupila jsem si jízdenku na autobus do Prahy a vstupenku na knižní veletrh přes internet. Pochopit systém tramvají v Praze mi zabralo více času, než jsem původně plánovala, takže moje půlhodinová jízdenka na MHD v Praze nestačila.

Když jsem se za pomoci osudu a několika hodných lidí, kteří mě ochotně navigovali, ze které zastávky odjíždí která tramvaj a kterým směrem, dostala na Výstaviště, uviděla jsem dlouhou, předlouhou frontu a na samém okraji fronty, kdy už lidé mizeli uvnitř budovy, nápis: VSTUPENKY E-SHOP. Hlavou mi problesklo, jestli jsem si náhodou ty vstupenky online nekupovala právě proto, abych tu frontu stát nemusela, ale zařadila jsem se na konec. Po tom čekání, kdy jsme postupovali dopředu mravenčím krokem, a já se dostala už skoro ke vstupu, jsem zjistila, že je tu ještě jedna, malá a krátká frontička o pár lidech, která mizí ve vchodu s nápisem "VSTUPENKY E-SHOP" a ta dlouhá, kterou jsem si vystála úplně zbytečně já, pokračovala do jiného vchodu.

No nic, to se mi stává pořád, šla jsem tedy dál a snažila se zorientovat. Zalezla jsem do prvního stánku, který jsem uviděla a nakoupila si chytře knihy hned na začátku, abych měla po zbytek dne co tahat na rameni. A co dál? Procházela jsem se. Dostávala lokty a kopance od kolemjdoucích lidí, mačkala se prakticky všude, kam jsem vešla, začínala trpět sociální fobií a snažila se najít nějaký záchytný bod, místo, kam bych si mohla sednout, odpočinout si. Ale nenašla jsem nic.

Tak jsem se v klidu procházela dál, moje pravé rameno pod tíhou knih už odumíralo, a tak jsem si řekla, že bych si mohla sednout na nějaké přednášce. A začala jsem hledat ceduli s programem. Vzhledem k velikosti prostorů jsem byla značnou část dne naprosto dezorientovaná, ale tabuli jsem po chvíli našla. Zjistila jsem, že má přednášku Alena Mornštajnová, na kterou bych moc ráda šla. A začala akce "Hledání literárního salonu". Což se nedařilo. Napadlo mě tedy, že bych se mohla zeptat na informacích. No jo, jenomže kudy se tam dostanu? Chvíli jsem mezi stánky bloudila, usmívala se na procházející, kdyby mě náhodou potkal nějaký můj sledující, tak aby si raději řekl, že jsem sjetá, když se tak dementně usmívám na každého, než aby si řekl, že jsem nepříjemná.

Informace jsem po půlhodinovém bloumání našla. Přednáška s Alenou Mornštajnovou byla už v polovině. Když mě sympatický pán nasměroval zhruba směrem, kde se literární salon nachází, snažila jsem se neztratit kurz, což se ovšem nedařilo, vzhledem k davu lidí přede mnou, a tak jsem dorazila na místo určení deset minut před koncem. A zjistila jsem, že nikde není žádné volné místo, na které bych si mohla sednout, ale ani takové, kam bych si mohla stoupnout.

Tak jsem tam stála venku a dělala, že rozumím tomu, co má oblíbená spisovatelka povídá. Pak jsem nějakou náhodou zaslechla "autogramiáda" a "stánek Hostu", a tak jsem se rozběhla na dané místo na druhé straně celé budovy, připravena ulovit jeden podpis do knihy, kterou jsem si ten den koupila. Protože jsem běžela opravdu urputně a odkopávala do stran všechno a všechny, kdo se mi připletli do cesty, čekala jsem, že budu ve frontě první, možná druhá. Místo, kde se koná autogramiáda bylo už zdálky vidět, takže jsem ho ani nemusela hodinu hledat. Fronta na podpisy se táhla kolem deseti stánků. Sice jsem hodinu čekala na podpis pro moji maminku, ale mám z něj ale ohromnou radost.

No a pak jsem dostala hlad. Z mého předchozího bloudění, kdy jsem se nedopatřením dostala do prvního patra do restaurace, jsem teď už věděla, kde jídlo zakoupit. Když jsem tam ale přišla a zjistila, že fronta je tak dlouhá, že až bych ji vystála, dostala bych místo oběda večeři, vzdala jsem to definitivně.

Tak jsem šla ven, kde jsem zmokla.

Odjela jsem domu s pocitem, že den byl skvělý a příští rok pojedu zas.

Teď ale vážně. Ten den byl skvělý. Chtěla bych vám všem moc poděkovat, jsem vám neskutečně vděčná, že jsme se mohli poznat a popovídat si. Miluju tyhle knižní akce, protože potkám tolik úžasných lidí. I přes všechny ty věci, které se mi ten den staly, skutečně se mi staly, ale já se kvůli nim nějak nehroutila, přijela jsem domu nabitá tak moc pozitivní energií, i když unavená, ale spokojená. Takže vám všem moc děkuji, že jsem s vámi mohla chviličku strávit a prohodit s vámi pár slov, bylo to krásný.