O tom, jak lidé rádi fotí

Lidé rádi fotografují. Všechno, všechny, všude. Přijde mi ale, že tato vášeň se probouzí hlavně v momentě, kdy zavítají k nám na zámek.

Uznávám, že náš zámek je nádherný, v suvenýrech je možné zakoupit si prakticky každou místnost, každé zákoutí zámku, vyfotografované profesionálním fotografem na pohlednicích, magnetkách, přívěscích, rozkládacích knížtičkách a jiných zbytečnostech.

Je tomu tak proto, že platí přísný zákaz fotografování interiérů zámku. Tyto výše zmiňované suvenýry jsou navíc za přijatelné ceny. Právě proto, aby byl návštěvníkům vynahrazen zákaz focení.

Ale zakázané ovoce nejlépe chutná, že? Troufám si tvrdit, že na jiných zámcích, kde je focení běžně dovoleno, nefotí návštěvníci tolik, jako zde u nás.

Začíná to už v prvním patře, kde si návštěvníci obouvají papuče. Jistě, že si je můžete vyfotit, přikyvuji a usmívám se. V první místnosti pak zdůrazním zákaz focení a pozoruji zklamané obličeje turistů, kterým jsem právě velice pravděpodobně zkazila celý výlet.

Někteří naštvaně uklízí své fotoaparáty, jiní si je nechají viset na krku, čekajíce na příležitost, až uhnu pohledem, aby si rychle mohli vyfotit nějakou rozmazanou fotku.

Mám s těmito fotografy nemalé zkušenosti. A většinou i nemilé.

Mohu zmínit příklad, kdy jsem na zámku začínala pracovat a nebyla jsem ještě v komunikaci s lidmi tak zběhlá. Když o tom dnes přemýšlím, měla jsem ho tehdy poslat do...

Pán přišel s foťákem dvakrát větším než jeho obličej. Byl mile upozorněn na zákaz focení, který ale hodlal ignorovat. Vlastně začal ignorovat i mě samotnou a dělal, že mě neslyší. Během mého povídání o historii přišel asi metr přede mě a za půl vteřiny mě oslnil blesk. Nevěděla jsem, co mám dělat a jen jsem na něj koukala, nevěděla jsem, jestli se mám i nadále chovat mile, nebo ho prostě ze zámku vyhodit.

Foťák od obličeje prakticky neodložil. Když už jsem mu zákaz focení opakovala podesáté, rozhodl se mi pro jednou odpovědět a odbyl mě, že nefotí, jen se přes ten foťák dívá.

Ta prohlídka pro mě byla důležitá, přišla se na mě podívat sestra s neteří a chtěla jsem se před nimi předvést. No, nepřevedla jsem se.

Takových zkušeností mám ale spoustu. Třeba když se nedívám a lidé chtějí využít mé nepozornosti, rychle vytáhnou foťák, rychle a nenápadně cvaknou a zvuk foťáku je slyšet i do vedlejší místnosti.

Nebo když nahlíží do vedlejšího sálu, já stojím za nimi, oni mají foťák schovaný před břichem a najednou se celá vedlejší místnost rozzáří bleskem, který si zapomněli vypnout.

Už se nerozčiluji, jen se zamýšlím nad tím, proč se v takových situacích říká, že se někdo chová "jako malej kluk". No, musím říct, že děti zákaz focení vždycky respektují. To spíš dospělí neposlouchají.