Napětí- Naomi Aldermanová

Všechno začíná jiskrou - dospívající dívky mezi 14 a 15 lety v sobě objevují schopnost vytvářet v těle elektrickou energii a výboji z prstů si vynucovat poslušnost, v horším případě i mučit nebo zabíjet. Chlapci jsou kvůli bezpečnosti izolováni v chlapeckých školách. V některých částech světa propukají krvavé revoluce. Dívky se v používání elektrického napětí zdokonalují a probouzejí tuto schopnost i ve starších ženách. Jak by svět vypadal, kdyby se moc přesunula z rukou mužů do rukou žen? Kdyby po celém světě zavládl matriarchát a přestaly platit klasické genderové stereotypy? Odpovědi na tyto otázky dává Naomi Aldermanová ve svém posledním románu Napětí, mnohoznačném a barvitě psaném textu na pomezí sci-fi, dystopie a thrilleru, v němž je výchozí situace promyšlena do důsledků: ženy zneužívají své sexuality, muži se stávají oběťmi a radikálně se mění celkové paradigma a fungování společnosti.

Během čtení Napětí jsem si musela dělat jednotlivé poznámky ke všem věcem, které se mi nelíbily. A bylo jich bohužel hodně.

Podle doporučení na zadní straně knihy čekáte neskutečně silnou knihu, já ji také čekala. Bohužel jsem dostala něco, co bylo nepřehledné, bez hezkého vykreslení postav a děje.

Abyste se zorientovali, pokusím se vysvětlit, jakým stylem je kniha napsaná. Už od začátku sledujete jakési odpočítávání ("Zbývá osm let", "Zbývá sedm let",... "Zbývá 7 měsíců"...). V každém tomto úseku sledujete celkem pět postav, které mají prostor na deseti až dvaceti stránkách. Poté se děj posune zase o jeden rok. A vy nevíte. Nevíte, co se s tou postavou za celý rok stalo, kam se posunula a co si prožila. A jste znovu ztracení. Pokud se stihnete zorientovat, děj se znovu o rok posune.

Postavy mi právě proto přišly nepropracované, neměly ani prostor se pořádně vyjádřit a prakticky nikdo z pětice hlavních charakterů mi nebyl sympatický.

Chování postav mi také přišlo nepravděpodobné a nevěřila jsem mu. Pokud se někde ocitne skupina žen, těžko spolu budou vycházet úplně bez problému. V této knize to tak ovšem působilo, nejen, že jsou to všechno nejlepší kamarádky, ale pravděpodobně se i navzájem přitahují a neexistuje mezi nimi žádná rivalita. Ve chvíli, kdy v sobě ženy probudili schopnost vytvářet elektrickou energii, zachovaly se úplně jinak, než bych očekávala.

Absurdních situací bylo v knize také hodně. Například když člověk osloví orgán, který vytváří energii (=klubko), orgán mu odpovídá. Když naší hlavní hrdince někdo ublíží, sebere jí podstatu bytí, ona mu o rok později odpustí a pijí spolu víno na terase. Vážně to takhle funguje?

Kniha se také zabývá tématikou drog. Což by bylo super, kdyby to bylo nějak, minimálně, alespoň trochu zpracované. Ale drogy jsou zde jedna z nejpozitivnějších věcí na světě a žádné negativní účinky nečekejte.

Překlad této knihy, to také nebyla žádná sláva. Slova, která se dal rozhodně přeložit jinak, aby pořádně zapadla do kontextu. Slovní spojení, která neexistují.

Vzhledem k již zmíněnému odpočítávání roků jsem se těšila na konec. Nejen proto, že už to nebudu muset číst dál, ale i proto, že jsem čekala velký konec, obrovské finále, ze kterého se nebudu moci vzpamatovat. A ono nic. Knížka prostě skončila poslední stránkou, ale na ději byste to nepoznali. Žádné vyvrcholení, žádné napětí, nic. Prostě jenom nepřekvapivý konec.

Jediné, co se mi na knize líbí, je obálka. A taky se docela dobře četla, jazyk je jednoduchý.

1,5/5