To bylo nejdivnější. Že se na mě pořád díval.

Stála jsem tam úplně sama. Jako kdyby na mě zapomněl, odběhl pryč a já nevěděla, jestli se vrátí, jestli na něj mám čekat a jestli na něj po tom všem vůbec čekat chci. 

Byla mi zima, začínala jsem si jen pomalu uvědomovat, že už je podzim, že stojím venku v lehkém svetříku, který jsem dostala právě od něj, a že jsem botami zabořená do spadaného listí, do bláta a do několika nedopalků, které se válejí před každým barem. Mobil jsem měla vybitý, jako vždycky, když jsem ho nutně potřebovala, vypnul se. Jak dlouho už uvažuji o tom, že si koupím nový?

Zajímalo by mě, kam vlastně běžel. Tohle přece člověk kamarádce neudělá. Tohle přece není normální. Povídali jsme si, hezky, já jsem mu povídala o něm a on mi vyprávěl o ní. Pak mu zazvonil telefon, zvedl to a pak utekl. Prostě pryč. A neřekl mi nic.

A tak jsem tam v tom lehkém svetříku zůstala sama. Byly tak čtyři ráno. V baru už zavírali, takže i poslední opilci se trousili domů, nebo možná do jiné hospody. Byla jsem trochu připitá, chtěla jsem si od jednoho půjčit telefon, abych si zavolala taxíka, ale odbyl mě. Pak všichni odešli.

A já tam stála a nevěděla, jestli se vrátí. A stála a přemýšlela. A stála a pak ucítila, takovým tím šestým smyslem, že daleko za mnou někdo stojí a dívá se na mě. Otočila jsem, ale v té tmě viděla jen siluetu, nepoznala jsem, jestli je to někdo známý, ale děsilo mě to. Jen tam stál a díval se na mě. To bylo nejdivnější. Že se na mě pořád díval.

Po zádech mi přeběhl mráz. Z kabelky jsem si tedy vytáhla poslední cigaretu, zapálila si jí, abych se nějak zaměstnala. Bylo to zvláštní. Možná že to celé trvalo jen půl minuty, ale zdálo se to jako sto let. Jak jsem tam sama stála a jak tam stál sám on. Jak se na mě díval a jak já se dívala na něj. V rozklepané ruce jsem držela cigaretu a přemýšlela, co teď budu dělat. 

Podívala jsem se na oblohu, bylo zataženo, a tak ani hvězdy nebyly vidět, vrátila jsem se pohledem na zem a vyjekla jsem. Postava se dala do pohybu. Utíkala neuvěřitelnou rychlostí přímo ke mně a já náhle nemohla udělat ani krok, ani vydat hlásku a tak jsem jen stála a čekala. 

Dostal se ke mně až příliš rychle. Poznala jsem ho. Byl to on. Jednou rukou mi chytil paže, druhou přiložil přes pusu. Bylo to od něj zbytečné, stejně jsem byla v šoku, stejně, i kdybych nebyla, nikdo by mi na pomoc nepřišel. Odtáhl mě do nějakých dveří, ta místnost, kam jsem vstoupila, byla velká, všimla jsem si několika věcí, ani nevím proč. Vysoký strop, černé desky v oknech, prázdné lahve od piva v rohu, matrace se spacákem v druhém. 

Tam mě povalil. Nic jsem nechápala.

Možná jsem trochu začínala přicházet k sobě. Snažila jsem se kopat nohama a křičet. Dostala jsem ránu do hlavy. Cítila jsem, jak se mi trhají punčocháče. Od té doby si nic nepamatuji. 

Když jsem se probudila, už jsem nebyla v Čechách.